Praktické využitie prirodzenej dynamiky včelieho diela pri potláčaní chorôb(1)

Praktické využití přirozené dynamiky včelího díla při potlačování chorob a parazitóz včel a včelího plodu.Uplynulo již několik měsíců od publikování našeho zásadního článku, shrnujícího nové poznatky na poli výzkumu reprodukčních mechanizmů eusociálního hmyzu, zejména včely medonosné a jejich praktického využití formou protirojových opatření. Zmíněný článek byl publikován v příloze Včelařství 10/2007.

Nová teorie rojení se setkala s Vašimi jednoznačně pozitivními ohlasy a ani na tak významných a početně silně obsazených akcích jakou bylo například setkání včelařů v pavilonu Z brněnského výstaviště v průběhu veletrhu Techagro, nezazněly kritické hlasy poukazující na praktické selhání metody. Obdobná byla také situace na setkání včelařů v obci Lísek, kam podle informací pořadatelů přijelo 160 včelařů zejména kvůli veřejné prezentaci naší metody. Pokud se s občasnými polemikami setkáváme, pak je to ze strany určité části odborné veřejnosti, což lze pochopit. Nás však těší velmi kladná odezva ze strany vás, uživatelů, kteří námi doporučenou metodu skutečně testovali. Jsme potěšeni nejen obrovským a stále rostoucím zájmem včelařské veřejnosti, ale také pozitivní reakcí zahraničních včelařů a špičkových biologů, které jsme s metodou seznámili. Důkazem budiž skutečnost, že si naše teorie nalezla cestu na Slovenské webové stránky a chystá se její otištění v Slovenském včelařském časopise. Byla s úspěchem oponována na našich i zahraničních univerzitách. Seznámili jsme s ní např. prof. Žďárka, předního odborníka na chování haplodiploidních organismů a jeho odpověď byla pozitivní. Velmi si také ceníme kladného vyjádření prof. Jana Kleina z univerzity v Pensylvánii, který byl za vynikající výsledky na poli genetiky nominován do užšího výběru pro získání Nobelovy ceny. Jeho kniha Molekulární základy dědičnosti, kterou napsal ještě před emigrací do zahraničí, přiblížila studentům genetiku v době, kdy pronikla až na molekulární úroveň. Prof. J. Klein považuje naší metodu za geneticky podloženou a doporučil ji k publikování. Na odborném článku pro mezinárodní časopis v současnosti pracujeme.

Právě plošné testování Vámi, zájmovými a komerčními včelaři, bylo zásadní pro objektivní zjištění funkčnosti nové metody v různých přírodních podmínkách, technologiích a také u různých genotypů chovaných včelstev v rámci celé ČR. Veřejně děkujeme celé té početné komunitě zkušených včelařů, kteří na naši výzvu k otestování námi navrhované metody ochotně zareagovali.

Nyní si vás, vážení přátelé včelaři, dovolujeme znovu oslovit a pozvat vás k imaginárnímu výletu do korun stromů, kde spolu nahlédneme do dutin volně žijících lesních včel. To proto, abychom získané poznatky včlenili do moderní včelařské technologie. Chceme vás seznámit se zcela novou a jednoduchou technologii včelaření, která (jak naznačují naše dosavadní výsledky) může zabránit možnosti propuknutí parazitóz i moru včelího plodu ve vašich včelstvech a pomůže efektivně zabránit nežádoucímu plodování včelích matek v zimním období. Jak asi dobře víte, hromadné úhyny včelstev trápí v současné době včelaře v nejrůznějších zemích.

Domníváme se, že jsme nalezli přirozený ozdravný mechanismus volně žijících včelstev, který udržuje jemnou rovnováhu mezi tlakem infekčních chorob a parazitóz na jedné straně a obrannými mechanismy včelích societ na straně druhé. Tímto mechanismem lze vysvětlit ony desítky milionů let, kdy včela přežívala v přírodě bez léčebných zásahů ze strany člověka. Pokud ho v našich technologiích využijeme, bude to možná konec často neřešitelných problémů s včelími chorobami a parazitózami. Dovolujeme si předpovědět, že zejména výskyt moru včelího plodu může při plošném zavedení naší metody celostátně významně poklesnou a hromadné úhyny včelstev na varroázu se stanou u spolupracujících včelařů vzácností. Bezesporu k tomu přispěje i nárůst účinnosti zimní fumigace, v kombinaci s námi doporučenou technologií.

Zdůrazňujeme, že podáváme návod, který má sloužit jako preventivní a nikoli jako léčebné opatření! Účinnost tohoto opatření ve vztahu k chorobám včelího plodu a parazitózám se nám jeví jako velmi efektivní a nevylučujeme, že může mít značný léčebný potenciál i při počátcích klinické manifestace moru včelího plodu. Upozorňujeme však přitom důrazně, že ani včelař, který použije námi nově navrhovanou metodu nebude zbaven povinnosti plně respektovat oficiální veterinární legislativu a aktuální pokyny. Odmítáme tedy jakoukoli případnou odpovědnost za možné amatérské pokusy léčby manifestovaného moru včelího plodu naší metodou!To i v případě, pokud budou úspěšné! Jelikož je však v naší práci kladen důraz na prevenci a nikoli léčbu samotnou, nebude ke střetu s platnou legislativou aplikací naší technologie docházet.

Zamysleme se nejdříve nad některými paradoxy současného potlačování včelích chorob a parazitóz. Oficiální včelařská věda volí v zásadě dva dosti extrémní přístupy. Buď napadená včelstva léčit medikamenty (varroáza) nebo včelstva i s příslušenstvím pálit (mor). Žádný z těchto přístupů však není přírodě vlastní. Dnešní stav vědeckého poznání v oboru není dosud na takové úrovni, aby nabídl veřejnosti seriózně testovanou metodiku práce, která zabrání jediným aplikovaným mechanismem propuknutí chorob do stavu ohrožujícího životaschopnost včelstev. Pálení včelstev není prevence jak často slýcháme, ale pouze drastická metoda odstraňování následků naší neznalosti a přehlížení přírodních zákonitostí. Neznáme případy, kdy by člověk nad přírodou zvítězil porušováním existujících přírodních zákonů. Je tedy s podivem, že místo toho, abychom se od divokých včelstev pokorně učili, standardně je hubíme a tím si zavíráme otevřenou bránu poznání. Je pochopitelné, že není v zájmu oboru, aby se tomuto studiu věnovali laici. Je však smutné, pokud se mu dostatečně nevěnují ani včelařští výzkumníci a veterinární specialisté. Vědecké články na téma biologie volně žijících včelstev se objevují jen velmi sporadicky.

Jsme si vědomi závažnosti svých tvrzení a na jejich obhajobu uvádíme příklad článku ze srpna 2006 nazvaného Kontrola moru včelieho plodu – novozélandská metóda. Tento článek je možné prostudovat na webových stránkách:

Autorem článku je MVDr. Pavel Hovorka, ŠVPS SR Bratislava. Uvádí v něm, že zatímco ve střední Evropě včelstva podezřelá z moru včelího plodu necháváme vyšetřit a pálí se v případě pozitivního nálezu později a komisionálně, na Novém Zélandu si podezřelá včelstva pálí sami uvědomělí včelaři. Autor v tomto přístupu spatřuje naději do budoucna také pro jiné země a poukazuje na pozitivní výsledky, kterých bylo dosaženo. V článku se jen jedinou okrajovou větou zmiňuje, že se v této zemi prováděl výzkum také na divoce žijících včelstvech a je zde konstatováno: „Vyšetrovaním sa ukázalo, že včelstva žijúce divoko v prírode nemajú problémy s morom včelieho plodu“.

Zdálo by se logické předpokládat, že pokud na jednom území a v témže čase žijí dvě populace stejného druhu (domestikovaná a divoká ) a ty přicházejí do kontaktu, budou nutně napadeny obě stejným dílem. Pokud tomu tak není a jedna s morem nemá problémy, zatímco druhá ano, musí nutně existovat velmi účinný přírodní mechanismus, který je zodpovědný za tento rozdíl, tj. za nemocnost včelstev chovaných a dobrý zdravotní stav včelstev volně žijících. Každému biologovi musí být okamžitě jasné, že právě na studium těchto rozdílů se musí zaměřit budoucí smysluplný výzkum. A protože základním rozdílem, který odlišuje populaci divokou od populace chované je lidský faktor, je možno právem předpokládat, že jsme to právě my, včelaři, kteří nevědomým nerespektováním přírodních procesů bráníme přirozenému průběhu ozdravných mechanismů včelstev. Ačkoli je P. Hovorka zkušeným veterinárním odborníkem, nedocenil hodnotu některých informací, které uvádí a ve svém článku nadále propaguje pálení včelstev jako nejlepší možný přístup k výskytu moru včelího plodu.

Protože není naším cílem podrobně rozepisovat základní fakta týkající se biologie a projevů moru, odkazujeme zájemce o tyto informace na článek Mor včelího plodu (Histolysis infectiosa perniciosa larvae apium) (Pestis apium americana). Článek byl přílohou časopisu Včelařství.
Autor: Ing. Jaroslav Hrabák-mladý včelařský badatel [email]hrabakj@seznam.cz[/email]
Článek Ing. Hrabáka lektorovali: MVDr. Miroslav Peroutka, CSc., Dr. Ing. František Kamer,
Ing. Dalibor Titěra, CSc. a Ing. Vladimír Veselý, CSc.

Ani jiné dnešní přístupy k moru však nejsou v teoretické oblasti bezproblémové. Například za účinnou prevenci rozvoje moru včelího plodu se oficiálně považuje šlechtění včelstev na čistící pud. Má se za to, že vysoce vyvinuté hygienické chování umožní včelstvu včas rozeznat napadenou larvu a odstranit ji ze včelstva dříve, než se rozloží a kontaminuje larvy jiné. Potud vypadá vše pro řadové včelaře zcela logicky. Odstraněním mrtvé larvy přece mizí ze včelstva zdroj infekce. Proto mnozí včelaři chovající matky zvyšují své tržby tím, že svá včelstva poctivě a v dobré víře šlechtí na čistící pud a mladé matky z jejich chovů jsou nabízeny za vyšší ceny. Z pohledu řadového včelaře není žádný paradox patrný.

Víme však, že veškerý eusociální blanokřídlý hmyz rozeznává larvy živé od mrtvých výhradně na základě jejich odlišného pachu. To platí jak pro včely, tak např. i pro mravence. Proto se nemůže čistící pud nikdy projevit jako preventivní opatření proti žádné chorobě plodu. Žádná sebečistotnější včela nevynese z úlu larvu nemocnou, dosud však živou. To výzkumníci velmi dobře vědí. Proto v testech včelstev na čistící pud plod sami usmrcují vpichem do zavíčkovaných buněk a nebo zmrazením. Včely mrtvou larvu nejprve neidentifikují a otvor po vpichu ve víčku buňky zase zavíčkují. Již z toho je zřejmé, že pokud nedovedou rozeznat a odstranit larvu čerstvě zabitou, tím méně toho budou schopny u larev ještě živých. Teprve následné rozkladné procesy v buňkách s mrtvými larvami dělnicím umožní tyto mrtvolky odhalit. V přítomnosti rozkládající se larvy lze čistící pud včelstev pozorovat, srovnávat a hodnotit. Proto i v případě útoku moru larva nejprve zahyne následkem silného přemnožení milionů mikrobů v jejím těle, potom se začne rozkládat a páchnout. Následně ji včely pachově identifikují a odstraní. To je ale již proces léčebný, nikoli preventivní! Úhyn larvy totiž může způsobit pouze masivní infekční tlak. Je známo, že k usmrcení včelí larvy je třeba asi 5 milionů spor původce choroby. V těle rozložené larvy jsou již přítomny stovky milionů či možná miliardy bakteriálních spor. Pokud ale v některé buňce dojde k takto masivnímu infekčnímu tlaku, pak lze očekávat, že je také mnoho jiných buněk na plástech silně infikováno a čistící včely mikroba navíc dále šíří na ústním ústrojí při krmení larev. Rozvinutý čistící pud tedy může pouze zpomalit rozvoj choroby ve včelstvu a částečně maskovat její projev. Včelař odstraněný mrtvý plod zpravidla nenajde a slábnutí včelstev mylně připisuje jiným faktorům. Proto je úloha čistícího pudu při zdolávání chorob včelího plodu přinejmenším diskutabilní a přeceňovaná. Čistící pud rozhodně nedokáže propuknutí moru předejít a všichni víme, že i jediná morová buňka s mrtvým plodem je dostatečný veterinární důvod ke spálení celého včelstva či včelnice. Šlechtění včel na čistící pud není tedy ta nejvhodnější cesta prevence, ačkoli po ní dnes kráčí mnohé výzkumné a šlechtitelské ústavy. O výsledcích netřeba dlouze hovořit, neboť jsou na nákazové situaci dobře patrné. Tato šlechtitelská práce má sice svůj význam, avšak pouze jako metoda doplňková a může být součástí daleko účinnějších přirozených ozdravných mechanismů. Je nutné vzít v úvahu, že čistící proces je geneticky podmíněný mechanismus a neprobíhá u všech včelstev tak, jak bychom si přáli. Například některá včelstva buňku s mrtvým plodem odvíčkují, ale již plod neodstraní. Je asi obtížné zajistit dostatečnou dědivost této vlastnosti z rodičů na potomky tak, aby bylo možno chovat jen matky plodící vysoce čistotné potomstvo. Navíc si představme situaci, která nastane v konkrétní plástové buňce, z níž vysoce čistotné dělnice odstraní mrtvou larvu, která uhynula v důsledku napadení 5 miliony původců moru. Jak se bude v této buňce dařit dalším generacím larev, když na ně budou na stěnách této buňky číhat další miliony mikrobů, které včely odstranit nedovedou? Šlechtění včel na čistící pud nás tedy velkým optimismem do budoucna nenaplňuje.

Nelze tvrdit, že mor je neléčitelný a včely proti němu nemají přirozenou obranu. V koevoluci obou organismů se jistě vyvinuly účinné obranné mechanismy hostitele. Pokud by tomu tak nebylo a původce moru se množil efektivněji než se včelstva dokáží bránit, pak by včela jako druh již dávno vymřela. Bakterie Paenibacillus larvae larvae by si totiž zničila včelstva, svůj potravní zdroj a včela medonosná by nemohla vytvořit souvislou populaci, pokrývající dnes téměř celý svět. Vždyť co je platné, že spálíme nemocné včelstvo, když v dutém stromě opodál žije roj z tohoto včelstva. I pokud tento roj zahyne, bude dutina místem latentní infekce do doby, než strom odumře a to trvá zpravidla hodně dlouho.

Včely se v přírodě potkávají po tisících s jinými včelami z cizích včelstev, a to na květech, na napajedlech, při snubních proletech, při loupeži, mnohdy se spojují roje atp. Pokud nějaké včelstvo uhyne na mor, jeho zásoby objeví a vyloupí okolní včelstva a zanesou si mikroba do svých plástů s uloupeným medem. Včelstvo nemocné morem má miliardy původců nemoci v medu a ten včely konzumují. Je známo že létavky kálejí v přírodě. Původce se tedy trusem dostává na rostliny, do vody a půdy v okruhu doletu nemocného včelstva. Tam přežívá možná až desítky let. Také zavíječi a jiní obyvatelé včelích societ migrují mezi včelstvy a původce moru roznášejí. Proti tvrzení o neléčitelnosti moru a nutnosti pálení včelstev tedy existuje jeden zásadní důkaz, kterým je existence a prosperita včely medonosné v geologickém čase.

Vysvětlení tohoto zajímavého a hlubokého rozporu mezi zmíněným tvrzením a existencí včel je přitom prosté. Odpověď je ukryta v uvedeném článku Ing. Hrabáka. Moru totiž obvykle trvá nejméně 2-4 roky od invaze do včelstva, než se navenek projeví a než ve včelstvu dojde k umírání larev. Do té doby se mikrob nepozorovaně a bez zjevných příznaků množí. Znakem vývojově pokročilých parazitů (na rozdíl od parazitů fylogeneticky mladých) je respektování biologie hostitele a jejich záměrem je nezabít ho. A když už k zabití dojde, tak až po reprodukci hostitele. Reprodukce parazita je v případě původce moru úzce svázána s reprodukcí hostitele (včelstev). Jenom silná včelstva se v přírodě mohou reprodukovat a zajistit přežívání své i původce moru v následujících generacích. Původce moru včelího plodu Paenibacillus larvae má tedy paradoxně stejný cíl jako dobrý včelař – dobře přežívající a tedy klinicky zdravá včelstva. To je v souladu s Hamiltonovou teorii, která předpokládá, že organizmus je programován především k účinnému šíření svých genů.

Devastující účinek moru včelího plodu lze považovat pouze za signál toho, že včelař svojí nevhodně zvolenou technologií včelaření neumožňuje fungování přirozených obranných mechanismů včelstev. Za správně zvolené technologie by mor existoval ve včelstvech latentně, často pod hranicí měřitelnosti detekčními metodami.

Je známo, že každý třetí člověk je nositelem zabijáckého meningokoka v latentním stavu a smrtelná nemoc se u něj neprojeví. Stejně tak včelstva s původcem moru v latentním stavu jsou klinicky naprosto zdravá. Není tedy rozumné bránit za každou cenu přenosu původce moru ze včelstev nemocných do včelstev zdravých, jak se o to existující legislativa marně pálením napadených včelstev pokouší. Je nutné přijmout fakt, že původce moru se za miliony let v našich včelstvech spolehlivě zabydlel.

Je třeba zkoumat, za jakých podmínek přechází výskyt původce moru do škodlivé klinické formy (hynutí larev) a pochopit jeho reprodukční dynamiku v kontextu s reprodukční dynamikou včelstev a jejich díla. Pálení nemocných včelstev je sice možno doporučit jako radikální prostředek likvidace nebezpečných ohnisek, ale toto opatření musí být v budoucnu zasazeno do širšího kontextu účinných přirozených preventivních opatření. Rozhodně by nemělo zůstat opatřením jediným, jako doposud.

Vycházejíce z logického předpokladu plošného rozšíření původce moru, jsme nuceni konstatovat, že ani metodika monitorování výskytu původce moru v měli nám od této choroby nepomůže. Považujeme za neefektivní pálit klinicky zdravá včelstva jen proto, že se v jejich měli laboratorně prokázal původce moru včelího plodu. To je jen další slepá ulička v boji s touto chorobou. To, že mikroba nejsme u některých včelstev schopni detekovat, rozhodně neznamená že není přítomen! Také na letošních přednáškách pro včelaře v rámci veletrhu Techagro zaznělo z úst významných odborníků, že původce moru dokážeme spolehlivě detekovat v mrtvém plodu, medu a také v měli. V materiálu seškrábaném z úlových stěn to však již vzhledem k malé koncentraci spor není jisté ani u dosti promořených včelstev. I dokonalá detekční metoda totiž může přítomnost patogena vyloučit či potvrdit pouze v míře odpovídající meznímu prahu její citlivosti.

Je známou skutečností, že monitoring původce moru je mnohem mladšího data než zasílání matek chovateli po celém území státu. Pokud je původce moru všude a liší se včelstvo od včelstva pouze svojí početností, k čemu je propracována metodika jeho detekce? Čím citlivější budou metody diagnostiky původce moru ve včelstvech, tím více zdravých včelstev bude mylně označeno za nemocná a skončí v plamenech.

Velmi by se pletl ten, kdo by se domníval, že včelstva v přírodě žijí na starých plástech a že je včelám chovaným včelaři z hygienického hlediska lépe než těm divokým. Na internetu jsou stovky fotografií včelí divočiny. Téměř veškeré fotografie tohoto včelího díla z přírodních podmínek jsou zajímavé tím, že zde drtivě převažuje dílo velmi mladé a z větší části i panenské. To je pravý opak stavu, který lze spatřit ve většině úlů celého světa. I mnozí renomovaní odborníci doporučují v daném roce obnovit pouze asi 1/3 až jednu polovinu díla plodiště. Ten, kdo obnoví plodiště celé, je již kolegy ubezpečen, že tak radikální stavba má dopad na medný výnos, protože na 1 kg vosku je třeba zkonzumovat 3 kg medu. Pokud se třeba i některých zkušených včelařů zeptáte, zda je možné v daném roce vyměnit 100 % díla plodiště a většiny medníku bez medných ztrát a ve vysokonástavkové technologii (tedy 20 plástů velké rámkové míry k zimování), odpoví, že to doporučit nelze. O divoká včelstva se nikdo nezajímá, protože to zákon nepřipouští. Ani včelařské odborníky neznepokojuje skutečnost, že jejich tvrzení jsou v rozporu se zákonitostmi přírody a že vlastně radí včelařům, aby chovali svá včelstva v podmínkách snížené hygieny. V plodišti poslušného včelaře tedy nalezneme dílo jednoleté, dvouleté a tříleté. Starší dílo než tříleté pak ještě u mnohých včelařů nekončí, ale putuje do medníku, kde slouží rok či dva. Teprve pak je vhozeno do vařáku a jeho životní pouť zde definitivně končí. To už je černé jako bota a plné košilek larev, které se v něm vylíhly. Pokud uvážíme, že včelí larva průběžně nekálí a výkaly zůstávají po posledním svlékání uloženy v košilkách nalepených na stěny buněk, znamená snížená obnova díla v podstatě to, že včely nutíme žít ve výkalech. Do buněk obsahujících na stěnách exkrementy pak včely nosí i med a to je pak teprve ta pravá lahůdka pro labužníky – naše zákazníky. Mnoho lidí přeci preferuje tmavý med, tak proč jim ho nedopřát?

Veterinární předpisy neumožňují včelařům, aby se k divokému včelstvu s určitou úctou přiblížili a pokorně se u něho učili. Naopak! Cílem naší dosud platné legislativy je, aby včelař při spatření volně žijících včel s pomocí všech dostupných prostředků, sirným knotem počínaje a hasiči konče, včelstvo zničil. Včelaři se tedy zajímají pouze o včelstva chovaná v úlech, kde dynamiku včelího díla řídí sami podle vlastního uvážení a podle rad odborníků. Divoké roje (pokud je objeví) je přikázáno nemilosrdně likvidovat. Přitom je zřejmé, že alespoň pro sebevzdělání by chov včel na přirozeně budovaném díle měl provozovat každý zvídavý včelař. Prosklený úl imitující přirozenou dutinu, kde včely žijí tzv. na divoko, může být významnou učebnicí včelařství.

Ačkoli košilky na stěnách buněk plástů trápí včely, pokrokové včelaře a mnohé zákazníky, rozhodně netrápí včelí choroby. Naopak, ty přímo vzkvétají. Staré dílo je rájem pro spory nosemy, plísně, zárodky moru, hniloby a zvápenatění. Je prostřeným stolem pro pisivky, rybenky, roztoče, kožojedy a samozřejmě také pro larvy nám důvěrně známých zavíječů. Ti všichni tmavé plásty vyhledávají. V zimním období se k nim přidávají i hlodavci. Tmavé dílo je bohaté na bílkoviny a minerály, které hlodavcům v zimě chybí. Pokud si prostudujete článek o moru od Ing. Hrabáka, tak se dozvíte, že původce moru se nejvíce množí v tukovém tělese a kutikule larev. Ony košilky plné trusu jsou pouze odloženými kutikulami larev, které se v plodových buňkách hromadí. Infekční tlak patogena, útočícího z nich na larvy dalších generací, roste. Objevení se otevřených projevů moru je logicky pouze otázkou času. Stačí, aby došlo v některé buňce k překročení kritické meze infekčního tlaku a larva zahyne. Pak se již mor lavinovitě šíří celým včelstvem.

Přitažlivost tmavého díla samozřejmě platí i pro škůdce, kterého se dnes děsí celá Evropa – malého úlového brouka Aethina tumida. Avšak ani tento brouček není schopen napadat dílo panenské či velmi mladé. Takové dílo nemá dostatečnou výživnou hodnotu a je pro něho bezcenné. To je také hlavní důvod proč v Africe, oblasti přirozeného výskytu tohoto škůdce, divoká včelstva miliony let bez problémů přežívají. Včelstva chovaná člověkem jsou na tom mnohem hůře.

Několik fotografií, které ukazují, na jakých plástech nutíme naše včelstva mnohdy žít a jakých problémů se můžeme dočkat. Organismy, které člověk nazývá škůdci, odbourávají dílo tmavé, opuštěné a včelám hygienicky nevyhovující. Z pohledu volně žijících včelstev však jde o organismy užitečné. Právě jejich přičiněním dochází k pravidelné obměně včelího díla v přírodě. Je tedy třeba se blíže podívat na mechanismy, které vedou k tomu, že včelí dílo je v přirozených podmínkách v mnohem lepší kvalitě než v našich úlech a proto divoká včelstva morem ani jinými nemocemi téměř netrpí.

RNDr. Roman Linhart 1), prof. RNDr. Vítězslav Bičík, CSc.2), doc. RNDr. Jiří Vagera, CSc.3)

1) R. L., Zahradní 743, 583 03 Heřmanův Městec; trubec.vilik@seznam.cz; tel. 776694598
2) V. B., Katedra zoologie PřF UP, Tř. Svobody 26, Olomouc;Vítězslav.Bicik@upol.cz
3) J. V., Katedra buněčné biologie a genetiky PřF UP, Šlechtitelů 11, Olomouc; Jiří.Vagera@upol.cz